Strach z výšek překonaný bod strachu.

31.8. 2017 Plníme si sny 492x

Jednoho dne večer mi přišla zpráva, ve které stálo: „Ahoj, nechtěla
bys s námi absolvovat kurz horolezectví?“ Já? Taková ta, která se bojí
výšek, je mám ještě vyhledávat. Přišlo mi to jako dost děsivý nápad. Bála
jsem se výšek, nevyhledávala jsem je a rozhodně jsem nikdy nikam
nelezla. Po dloooouhém přemlouvání jsem na to kamarádkám kývla a měla
jsem si k sobě najít parťáka do týmu. V kurzu nás bylo šest.


O týden později stojím před halou a v duchu si nadávám, kam to zase
lezu. „No dobrá,“ říkala jsem si „to přece zvládneš.“ Došli jsme ke stěně,
přivítali jsem se s naším instruktorem a první ze 16 lekcí mohla začít.
Začali jsme teorií. Jak se správně uvázat, překvapivě co je to lano,
karabinky, podsedák, a pak už jsem se ztratila. Nechápala jsem, co ten
chlap po mně vlastně chce. Vždyť přece já tu nemám vůbec být. Bojím se
výšek. Na tu stěnu přece nemůžu vylézt.

Když mě navlékli do postroje a začaly jsem si vázat uzle, tak už jsem
měla zamotané i ruce. Nejdříve dvojitou osmičku provlíknout z leva pak
zprava, vrátit zpět a už jsem byla zamotaná úplně celá. Zezačátku nás šetřil
a zamotal nás do toho postroje sám instruktor, abychom si zkusily, jak
vlastně pořádně přistoupit ke stěně. Kamarádka, která byla se mnou, měla
už malé miminko a samozřejmě se bála výšek stejně jako já. Říká mi: „Běž
první. Věděla jsi o kurzu dřív něž já.“ No dobře, přece nenechám lézt první
matku od dítěte. To je vrchol srabáctví.

Stojím před tou stěnou a neustále poslouchám rady co a jak a kde. A
pak se ozvalo to slovo „Můžete“. Chytila jsem se rukama na prvním
záchytném bodě a postupovala výš. Po dvou metrech, když jsem se otočila
směrem dolů, jsem si myslela, že je to konec. Dva metry ale já v tu chvli
byla vysoko metrů deset. V duchu jsem křičela „Sundejte mě dolů“, ale
pak jsem si uvědomila, že by to nebylo zrovna odvážné a rozhodla jsem se
lézt dál.

Když jsem byla ve výšce osm metrů a mělo dojít ke spouštění dolů,
nebyla jsem si absolutně jistá. Mám spoléhat na člověka, který mi dole jistí
a svěřit mu svůj život? Když mi instruktor dával přesné instrukce, co mám
dělat, strach mě popadl daleko větší. Odsedni si a pusť se stěny, nohama se
odrážej od stěny až dolů. Pár minut mi trvalo, než jsem se stěny pustila a
věřila kamarádce dole, že mi opravdu udrží. Když jsem byla na zemi,
oddychla jsem si. První lekce trvala dvě hodiny.
Odcházela jsem s krásným pocitem toho, že i přes můj obrovský
strach jsem to dokázala. Další lekce, které nás čekaly jsem si už dokázala
opravdu užít.

Sami jsem se vázaly, už jsme uměly navázat všechny potřebné uzle,
naučily jsme se sami sebe jistit, ale hlavně jsem se přestala bát výšek.
Na stěnu, kterou jsme lezly po třetí lekci, byla exkluzivní pro nás
začátečníky. Když jsem vylezla nahoru, byla zajímavá v tom, že jsme se
museli upevnit do stropu, odvázat se a zajistit sami sebe. Tahle stěna pro
mě byla nejzábavnější. Když jsem seděla upevněná do stropu, koukla jsem
se dolů a viděla tu výšku. Věděla jsem, že jsem překonala sama sebe. Byla
jsem na sebe tak hrdá. Najednou to z nás všechno spadlo, věděli jsme, co
nás čeká, co a jak máme dělat, a proto jsme vymýšlely bejkárny 😀 Já jdu
sem, a já chci zase tam, a já chci zkusit tohle.

Když se blížil konce a zbývalo jen pár minut do konce našeho kurzu,
tak jsem si chtěla vyzkoušet převis. Instruktor samozřejmě souhlasil a
odešli jsme na šikmou stěnu. Nikdo jiný tuhle stěnu lézt nechtěl než já.
Vysvětlil mi, jak se držet a jak pracovat s nohama. Šlo se na to.
První část stěny byla celá rovná a asi tak po více než dvou metrech
začínal převis. Najednou jsem se nechtěla vzdávat jako na začátku kurzu.
Říkala jsem si, že to zvládnu. A podporovali mě i spolulezci zezdola.
Dělala jsem přesně to, co mě bylo razeno. Když jsem visela na převisu
nemohla jsem se v žádném případně dostat přes převis výš. Najednou mě
začaly bolet ruce a nemohla jsem ani nahoru ani dolů. Ruce mi klouzaly až
jsem spadla o metr níže a přetočila jsem se zády ke stěně, do které jsem
tvrdě narazila. Spustili mě dolů a i to, že jsem tuhle stěnu nezvládla mě
rozhodně neodradilo a běžela jsem na převis menší, který jsem už vylezla
až nahoru. =)

Tím pro nás kurz končil a já odcházela s pocitem toho, že jsem to
zvládla. Zvládla jsem překonat svůj strach a zároveň jsem si to dokonale
užila. Z toho plyne ponaučení – Plnit si sny a zároveň překonávat sebe
samotné. =)

Jmenuji se Ingrid a můj podnikatelský svět se mi začal objevovat v roce 2011, když jsem objevila kouzlo podnikání. Otevřela jsem si masérský a kosmetický salon, který mám dodnes. V roce 2017 jsem objevila kouzlo online podnikání a kouzlo produktů firmy Nu Skin, které mě začaly doslova hýbat životem. Najednou se naplňovalo to, čeho jsem chtěla dosáhnout, aniž bych musela trávit spoustu hodin v salonu. Celý svět jsem měla na dlani. Uvědomila jsem si, že díky online podnikání mám více času jak na sebe tak na svoji začínající rodinu. A to jsem přesně chtěla. Ale není to jen online svět, pomáhat ostatním, ukazovat, doporučovat. Bylo to také o firmě a o produktech. Nechtěla jsem budovat něco jen kvůli penězům, volnosti a času. Toužila jsem pracovat a budovat si svůj byznys u takové firmy, která má výsledky . A tato firma mi je okamžitě dala.
Komentáře